HISTORIE ZVONŮ | Zvony pro Šumavu

Ochránci komunity a kraje

Svobodné královské horní město Kašperské Hory díky svému bohatství plynoucímu ze zlatých dolů, obchodu na Zlaté stezce, chovu dobytka, dřevařství i rozsáhlému pozemkovému majetku včetně rozsáhlých lesů bylo důležitým centrem střední Šumavy. Vyšší životní standard místních obyvatel se tu odrážel nejen ve výstavnosti ale také v kulturním vybavení sídla, k němuž na předním místě patřily také zvony. Ty podobně jako jinde byly dříve každodenní realitou života lidí, povzbuzovaly k modlitbě, zvaly k bohoslužbě, oplakávaly mrtvé, vítaly nový život a s celou obcí halasně sdílely a slavily její sváteční radost.

Požáry

Osudy kašperskohorských zvonů se odvíjely v závislosti na historii města a jeho sakrálních budov. Značnou pozornost obyvatelé upínali k hlavnímu městskému kostelu sv. Linharta a sv. Markéty v centru jejich obce uprostřed prostorného tržištního náměstí. Místní patrioti tento chrám (v roce 1930 povýšený na arciděkanský) hrdě nazývali dokonce „dómem Šumavy“. První konkrétní písemné zprávy o zvonech tohoto kostela jsou teprve z 18. století, a to v souvislosti s katastrofami, které postihovaly kostelní věž. 27.září 1773 vypukl ve věži zničující požár trvající 5 hodin, který mimo jiné roztavil všechny zvony včetně hodinových cimbálů. O podobě těchto zvonů nemáme bližších zpráv.

Pravděpodobně pod tlakem těchto tragických událostí se Kašperskohorští okamžitě rozhodli pro opětovnou opravu kostela i rekonstrukci věže včetně pořízení nových zvonů. Zhotovení čtyř nových zvonů a dvou hodinových cimbálů město zadalo plzeňskému zvonaři Jakubu Vilému Seitzovi, kterého předcházela pověst znamenitého kovolitce. Jeho signatura vyjadřovala neochvějné sebevědomí: „Durch Feuer und Hitz bin ich geflossen. Jakob Wilhelm Seitz hat mich zu Ehren Gottes gegossen.“ (Protekl jsem skrz oheň a žár. Jakub Vilém Seitz mne ke cti Boží odléval.)
Uplynulo sotva šest let a velký zvon puknul, když se horlivě vyzvánělo proti bouřkovým mrakům. Byl snesen z věže a v roce 1782 dán k přelití u zvonaře Jana Jiřího Kühnera v Praze na Malé Straně. Všechny tyto zvony bohužel po desetiletích padly za oběť velkému neštěstí, které postihlo Kašperské Hory v adventu roku 1863. Ohromný požár tehdy totálně zničil 35 domů, 106 rodin přišlo o střechu nad hlavou, městu a jeho obyvatelům byly způsobeny nevyčíslitelné ztráty. Žár roztavil i všechny kostelní zvony, klenba sakristie se pod tíhou tekoucí zvonoviny provalila.
Kronikář Engelbert Panni ke svému líčení katastrofy s lítostí poznamenal:
„Našimi prarodiči roku 1775 pořízené krásné zvony navždy nám zmlkly, po zcela malých kapkách v žáru odtával kov našeho melodického vyzvánění, které naše prapředky nesčetněkrát svolávalo k pobožnostem a modlitbám, které znělo našimi radostmi i žaly.“

 

Při odstraňování následků této velké živelní pohromy, mělo obecní zastupitelstvo od samotného začátku na zřeteli jako prioritu obnovení bolestně postrádaných zvonů. Neprodleně se proto s objednávkou obrátilo na zvonaře Ignáce Hilzera (1810 - 1880) a jeho dílnu, která sídlila ve Vídeňském Novém Městě. Jednalo se tenkrát o nejvýznamnější a největší zvonárnu v celé rakouské monarchii; Hilzer byl dokonce nositelem čestného titulu „c.k. dvorní zvonař“. Pro Kašperské Hory zhotovil celkem 5 zvonů a 2 hodinové cimbály.

Válečné rekvizice

Nejenom však oheň ale především války (zvláště ty ve 20.století) se staly hlavní hrozbou zvonům. Válečné běsnění proměňovalo tyto posly míru v nábojnice nebo děla – nástroje zkázy. Nedostatek barevných kovů za 1. světové války donutil státy k zabírání zvonů v míře, jakou historie dosud nepoznala. Rekvizice započaly v létě 1916 a trvaly do konce války v roce 1918. K provádění rekvizic byly vyhrazeny speciální armádní jednotky, takzvané „glockenkomanda“. Jejich úkolem bylo zvony nejen sejmout, ale též o tom vyhotovit náležitý protokol. Samotný akt odnímání zvonů vzbuzoval silné emoce a přitahoval pozornost široké veřejnosti. V Kašperských Horách byly zvony odebrány v listopadu 1916 a říjnu 1917. Lidé z místa a okolí se s nimi dokonce stačili i důstojně rozloučit, jak dokládají řádky farní kroniky: „ … Zvony v počtu osmi vyrovnaně stály na voze, jakoby k narukování připraveny. Byly bohatě okrášleny chvojím, květinami a stuhami, oč se zasloužil pan Alsch a místní dívky. Pan děkan Wagner, doprovázen místními profesory a katechetou, pronesl řeč na rozloučenou. Zazněla pak píseň v podání místního pěveckého spolku. Po ní se vůz pomalu rozjel k Sušici na nádraží. S očima plnýma slz jej všichni doprovázeli až na kraj města. Všeobecný smutek ovládl lid.“

Ani tato „velká válka“, ani těžká doba po ní, nezlomily vůli obyvatel Kašperských Hor a okolí mít opět své zvony. Na jejich pořízení se přes poválečnou bídu a nouzi konaly sbírky v místě samém i jeho širokém okolí, přes své značné zadlužení se významně podílelo samo město. Při organizaci sbírek se velmi angažovali sami duchovní – zejména děkani Wagner a Spannbauer. Zvláštní komise rozhodla zadat výrobu nových zvonů firmě Rudolfa Pernera v Českých Budějovicích. Zvonárna Perner v roce 1926 ulila pro zvonici kostela sv. Markéty čtyři zvony, které byly posvěceny v neděli 1.srpna 1926. Leč nebylo dáno Kašperskohorským dlouho se těšit nádherným souzvukem těchto zvonů. Druhá světová válka loupila životy nejen lidem ale i jejich zvonům. Podobně jako jinde tak i zde musely být zvony odevzdány pro potřeby německého válečného průmyslu. Snímání zvonů z věže kostela sv. Markéty dne 7.března 1942 sledovalo na náměstí velké množství lidí s velkým pohnutím a slzami v očích. Zvony byly pak po železnici odvezeny až do Hamburku, kde je dělníci roztavili jako surovinu pro zbrojní průmysl.
Rekvizice zvonů probíhající v letech 1941 – 1943 připravily české země přibližně o 13.000 zvonů, přičemž zanikly téměř všechny zvony z doby první republiky. Centrální úložiště rekvírovaných zvonů ze zemí obsazených Německem, zvané „hřbitov zvonů“, se nacházelo v Hamburku u přístavu, kam se jich dostalo cca 96 tisíc kusů. Z nich válku přežilo pouze 14 tisíc.

V rámci tohoto projektu byla pro veřejnost připravena výstava „Zvony pro Šumavu“ v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách. Mapuje podrobnou historii zvonů a prezentuje cenné historické ukázky zvonařského umění ze sbírek muzeí západních Čech.